Zvyk je železná košile, ale můžeme se převléct

Opakujeme-li stejné myšlenky a pocity stále dokola, po čase se zapojí do automatického podvědomého programu, který řídí mysl i tělo. Spojíme-li skupinu navzájem provázaných názorů dohromady, vytvoří náš subjektivní pohled na svět. Často pak už ani nevíme, proč určitým věcem věříme. Pokud své názory nezkoumáme, přestaneme si je uvědomovat. Vytváříme si tak vlastní, nevědomý pohled na realitu, založený na zkušenostech z minulosti. 

Vědecké experimenty prokázaly, že ve skutečnosti nevidíme realitu takovou, jaká je. Budujeme si svůj svět, založený na vzpomínkách a neurochemicky jej uchováváme v našem mozku. Doopravdy vůbec nevěnujeme pozornost realitě takové, jaká je, protože stále používáme svou subjektivní optiku a opakovaně se utvrzujeme ve svém přesvědčení.

Změna vyžaduje stát se více vědomými. Musíme zvýšit pozornost ke všem aspektům naší osoby a našeho života. Proč je to tak těžké? Protože způsob, jakým svět vnímáme, se rozvíjí do stále stejných postojů, názorů a dojmů, na kterých se pak už stáváme závislými (volby, typy chování, vztahy, situace…) Nevědomky přijímáme a osvojujeme si naši vlastní verzi reality a pokud jsme nuceni cokoliv změnit, není nám to příjemné – protože pak musíme vše nově definovat.

Jenže to, co platilo v minulosti, už dávno nemusí být platné nyní. Nemusíme celý život bezmyšlenkovitě věřit věcem, které mají negativní dopad na naše zdraví a spokojenost. Své názory a postoje bychom měli pravidelně přehodnocovat a ptát se, zda nám stále ještě slouží. Ty, které jsou staré a omezené,bychom se měli naučit vidět takové, jaké skutečně jsou – jako záznamy z minulosti. Přejeme-li si změnu, musíme být ochotni vzdát se starého, abychom mohli přijmout to, co je nové.

Myslíme-li to vážně, vyplatí se změnit prostředí tak, aby nás co nejvíce stimulovalo k budování nové budoucnosti. Platí to o všech věcech, lidech, činnostech, místech a situacích, kterými se obklopujeme. Každou změnu musíme neustále posilovat, aby měla šanci uložit se v našem mozku a projevit se v realitě. Pokud se budeme opakovaně navracet do starého prostředí, které nám připomíná staré stereotypy a starou osobnost, vklouzneme opět do původních kolejí a projeví se síla naší závislosti na tom, kým jsme byli – znovu si přivoláme specifické emoce a tělesné pocity, které jsou v nás hluboko zakódovány a jejichž trvalá změna vyžaduje úsilí a čas.

Rčení, že změna je život, je hluboká pravda.Základním smyslem existencevšeho živého je vývoj. Co stagnuje je považováno za mrtvé a dříve či později to začne podléhat zkáze.

A na závěr ještě malé zamyšlení: Co kdybychom namísto myšlenek a pocitů: „Nikdy nemám dost času, abych všechno stihl“, mysleli a cítili: „Žiji mimo čas a dokážu všechno?“ Co kdybychom namísto přesvědčení:„Celý vesmír se proti mně spikl,“ uvěřili tomu, že: „Vesmír je přátelský a pracuje v náš prospěch?“ Jak bychom pak mysleli, žili a kráčeli ulicí? Jak by se změnil náš život? Přemýšlejme o tom. Na úhlu pohledu záleží, protože náš svět byl, je a bude přesně takový, jak se na něj díváme. Pokud se nám nelíbí to, co vidíme, nastal čas změnit optiku.

V tomto přispěvku jsou použity a citovány myšlenky z knihy Vy jste placebo/Dr. Joe Dispenza.