Nemůžu bez tebe žít…!

Kdo z nás by to nechtěl slyšet? Na začátku to vždycky zní našim uším krásně, protože si připadáme úžasní a jedineční. Jenže… časem obvykle zjišťujeme, že z toho pramení velká míra nesvobody, napětí a frustrace.

Smyslem našeho života nemůže být žádný konkrétní člověk, ani naše děti, partneři či rodiče. Takový závazek nemůžeme po nikom vyžadovat, protože mu nelze dostát, svazuje, představuje velkou zátěž a brání druhým žít volně a svobodně.

Smysl našeho života nenajdeme vně – ani v lidech, ani ve věcech. Smysl musíme životu dát my sami. Respektive musíme se ho naučit nalézat v každém okamžiku, který prožíváme. 

Nezatěžujme své blízké ani naše děti iluzí, že náš život bez nich nemá smysl. Uvědomme si, že to není nic jiného, než destruktivní způsob, jak si potvrzovat svou hodnotu a jak unikat z reality. Takové chování vytváří závislé, manipulativní a zdeformované vztahy. Je o to jedovatější, že ho používáme „nezištně“ – pod rouškou lásky.

Uvědomění, že druzí lidé nenesou žádnou odpovědnost za naši neschopnost být soběstační, může sice být na začátku nekomfortní, ale ve svém důsledku je velmi osvobozující. Umožní nám pochopit, že za svůj život i za smysl, který mu dáme, jsme každý zodpovědný sám. 

Pro naše děti jsme vzorem. Touží po tom, abychom je s jistotou vedli a byli jim příkladem. Nemůžeme jim předat kvality, které sami nemáme zvnitřnělé a nežijeme je.

Rodič, který přijal plnou zodpovědnost za svůj život obvykle příliš nevysvětluje. Méně mluví a více koná. Ví, že to není o NICH, ale o NĚM. Proto žije svůj život jak nejlépe umí, je sám sebou, nebojí se být upřímný, co mu nevyhovuje, to ihned mění a nevyhýbá se konfrontaci. A díky tomu to pak všechno dává SMYSL. 

Nevyžadujme po druhých to, co neumíme dát sami sobě. Nechtějme stále něco od ostatních. Změňme raději přístup k našemu životu, buďme si plně vědomi svých myšlenek, slov a činů a všechno ostatní pak zapadne na správné místo.

Smyslem života je život sám. Náš život. Ne životy druhých. Ani když jsou to naše děti, partneři, rodiče… Nepatří nám a nemůžeme je vlastnit.

Ten nejhodnotnější dar, který můžeme druhým dát, není to, že je k sobě připoutáme a učiníme se nepostradatelnými. Naopak. Je to naše osobní spokojenost, nezávislost a svoboda. Protože díky tomu tak pak mohou žít i oni. 

ŽÍT A NECHAT ŽÍT