Kráska a zvíře

Všechno to tam je. Já vím, že to v hloubi duše cítíš stejně. Možnosti existují, příležitosti se nabízejí, výzvy přicházejí. Není to pohádka. Vstupují nám do životů skrze situace, lidi, události, informace, zážitky a pocity.

To, po čem toužíme a co si přejeme, když nemůžeme v noci spát, se nám dennodenně objevuje před očima, bere nás to za ruku a táhne nás to správným směrem. My dobře poznáme, kdy a s kým je nám dobře, kam patříme a při jaké činnosti se naplno rozezní naše vnitřní hudba, čas se rozplyne ve věčnosti a cítíme se jako doma. 

Přejeme si anděly, zázraky, kouzla, pravdu a lásku a přitom když je v životě potkáme, díváme se raději jinam a trváme na tom, že neexistují. Odvracíme zrak, otáčíme se zády, stavíme kolem sebe zdi a děláme, že máme srdce z kamene. Až tomu časem uvěříme. Nosíme uvnitř sebe těžký kámen, který nás tíží, táhne nás dolů a unavuje nás k smrti. 

Máš pocit, že nemůžeš dál a cítíš se sám? Pak věř, že nikdy jsi nebyl blíž tomu, po čem toužíš. Tomu, co jsi pohřbil pod tíhou toho těžkého kamene uvnitř sebe. Máš v sobě spoustu lásky, kterou toužíš někomu dát. To ona ti nedá v noci spát. 

Bojíš se, co by se stalo, kdybys někomu místo toho tvrdého kamene ukázal své srdce? Ve skutečnosti po ničem netoužíš víc. Postavil sis vězení, ve kterém dobrovolně žiješ, ačkoliv ho nenávidíš. Odsoudil ses k trápení, k smutku a k samotě. Vyhlížíš s marnou nadějí ze zamřížovaného okna zázraky a anděly, jenže oni nepřicházejí, protože ty už na ně dávno nevěříš. A tak je všude kolem černočerná, beznadějná tma. Nicota, co tě časem úplně pohltí. 

Prosím, nezapomeň, že dveře tvého vězení nejsou zamčené. Můžeš je kdykoliv otevřít a vyjít ven, když budeš chtít. Uprostřed temné noci nebo za bílého dne. Určitě tam potkáš někoho, kdo tě bude mít rád. Jen tak. Nebude se tě bát ani tě soudit. Bude tě chápat, hladit, objímat a šeptat ti do ucha to, co jsi vždycky chtěl slyšet. Možná má zálibu v kamenech…? Nebo třeba cítí, že nejsi jen tak obyčejný kámen. Dívá se srdcem a vidí v tobě drahokam. Je o tom přesvědčen. Tak pevně, až ty se tím drahokamem postupně staneš. 

A pak najednou zatoužíš tomu druhému taky něco dát. Jen tak. Od srdce. A protože ho nechceš zranit, tak odložíš ten kámen. Nejdřív možná jen na chvíli, jenže brzy zjistíš, že když tě uvnitř netíží, tak je ti mnohem líp. Až jednou ho tam necháš ležet už navždy. A přestaneš odvracet zrak, otáčet se zády, nedechneš se a začneš zase žít.

Můžeš strávit ve své cele s hlavou v dlaních věčnost. Dostaneš tolik času, kolik potřebuješ. Trpět můžeš donekonečna, ale nikomu tím nepomůžeš. 

Osvoboď se. Vyjdi ven a dávej. Vděčné srdce je magnet za zázraky. 

Zasloužíš si je!