Co je pro mě vědomí?

Další kapitola z knihy Na hranici času, kterou píšeme s Vláďou Ekartem. Přečtěte si, co pro nás znamená VĚDOMÍ.

TEREZA

Vědomí je pro mě život ve všech jeho nepřeberných formách a projevech. Je to naše schopnost uvědomit si, že věci jsou přesně tak, jak mají být, že jsme kompletní, nic nám nechybí a že vše, po čem toužíme, existuje, nejsme od toho odděleni a můžeme to mít. 

Vědomí znamená vědět, že máme vždy možnost volby. Umožňuje nám užívat si plně každý moment tak, jak k nám přichází. Vědomí je jasným světlem, trvalým mírným hřejivým pocitem štěstí, rozpouštějícím veškerou temnotu. Manifestuje se v podobě čisté pravdy a lásky a na určité úrovni ho vnímá úplně každý, protože hovoří univerzálně srozumitelným jazykem na předverbální úrovni. Ne nadarmo se říká: Udělejme si v tom jasno.

Já i vy žijeme své životy nejlépe, jak umíme. To, že se nám něco nedaří, máme problémy nebo si nevíme rady nám pouze ukazuje oblast, kterou jsme ještě dostatečně nepoznali – nejsme v ní zcela vědomí. Čím vyšší je stupeň našeho vědomí, tím jasněji si uvědomujeme, že není potřeba se ničeho bát – že je jen nutné to poznat. Ve světle vědomí se rozpouští všechno, co nás omezuje a působí nám diskomfort – strachy, nemoci, problémy, pochybnosti, úzkosti… 

Vědomí nemá žádný protiklad, jelikož v sobě všechno integruje. Buď v našem životě přítomno je, nebo není. Nemusíme o tom nikoho přesvědčovat – stane se to evidentním. Stupeň našeho vědomí se projevuje úplně ve všem – v tom, jaká děláme každodenní rozhodnutí, jak se chováme k sobě a k lidem, jak mluvíme, jaké máme zvyky, jak trávíme čas, jak vypadají naše vztahy, naše tělo, zdraví, práce, materiální zajištění, čím/kým se obklopujeme atd. Náš život je jasnou výpovědí o tom, nakolik jsme si vědomi toho, že ho sami vytváříme a do jaké míry jsme byli ochotni převzít za něj odpovědnost. Kdo Ví, tomu stačí jen se dívat.

Žijeme všichni na jedné planetě, mluvíme spolu a přesto každý máme svůj úplně specifický svět, odvíjející se od úrovně našeho vědomí. Chodíme po stejných cestách, potkáváme se na stejných místech a přece je každý vnímáme jinak. Je to úžasný způsob, jak se navzájem učit, obohacovat se, získávat zkušenosti, rozšiřovat si obzory a růst. 

Baví mě dívat se na lidi kolem a představovat si, jak se asi cítí. Ale ještě raději s nimi mluvím, naslouchám jim a zkouším vnímat svět i jejich očima. Někteří hřejí, svítí, nabíjí a jsou otevření, protože Vědí. Jiní se trápí, bojí a uzavírají se do sebe, protože ještě nezjistili, že veškerou svou bolest si způsobují sami a že jediným způsobem, jak se jí zbavit, je ji poznat.

Je to velmi důmyslný systém, dokonale spravedlivý a nedá se v něm podvádět, protože s některými věcmi se zkrátka můžeme shledat až na určité specifické úrovni zkušenosti a poznání. Dříve nám nejsou k dispozici, protože si neuvědomujeme, že si je můžeme kdykoliv vzít – nebo nevíme jak. Jsme to stále my, ale vyvíjíme se. Každá nová etapa našeho života vyžaduje v podstatě úplně jiné naše já. 

Lidé se mě občas zeptají, proč bychom se vlastně měli snažit o větší poznání, vždyť by nám přece mohlo stačit to, co už víme…? Já si myslím, že aktivně stoupat výš po pomyslném žebříku našeho vědomí má rozhodně smysl, protože je to velmi osvobozující proces.

Znáte ten pocit, když shlížíte na svět shora z vrcholků hor, z rozhledny nebo z letadla? Nebo když cestujete někam, kde jste nikdy předtím nebyli? Nikdo vám nemusí nic vysvětlovat, vy najednou zkrátka vnímáte a cítíte, že jste součástí něčeho většího. Získali jste nadhled a širší/jinou perspektivu.

Podobně je to i v našem životě. Dívat se s odstupem a z výšky vůbec neznamená se povyšovat. Naopak. Znamená to vidět, že existuje mnohem víc než náš vlastní malý osobní svět. V důsledku toho můžeme pocítit skutečný, hluboký respekt a soucit. Z vyšší perspektivy se také zdají mnohem menší různé problémy a některé se nám časem možná i zcela ztratí z dohledu 🙂

Pak můžeme nahlédnout i to, že všechno se vším souvisí, výborně to do sebe zapadá, je to v nejlepším pořádku a že není potřeba si dělat starosti. Chaos a nesoulad, který kolem sebe často vnímáme je ve skutečnosti dokonalý řád, který jen není rozpoznatelný z naší omezené perspektivy.

Vědomí je klid, spokojenost a svoboda vyzařující zevnitř. Občas se stane, že se v tomto stavu člověk náhle ocitne. Mnohem častěji se k tomu ale musí přes mnoho životních zkušeností dopracovat. Ať tak nebo tak, určitě to stojí za to.

VLÁĎA

Sedím, dívám se před sebe do prostoru. Sleduju místnost, ve které sedím a okny se prolíná západ slunce v chladném zimním podvečeru. Na chvíli jsem se zastavil, přestal nad věcmi přemýšlet, možná na chvíli zavřel oči. Ale jen na půl minuty, abych se zbytečně neztrácel sám v sobě a neztrácel kontakt s okolním světem. 

V těle mě postupně naplňuje příjemný pocit uvolnění a drobné, prostupující extáze, kterou to uvolnění přináší. Vypnul jsem myšlení – přemýšlení a jen vnímám. Ten prostor, teplotu v místnosti, vůně, hudbu a zvuky v prostoru. Nepřemýšlím, jen to zažívám. 
Jsem toho součástí, vnímám sám sebe a to co je. Žádné zbytečné myšlenky, konstrukce mysli, analýzy čehokoliv. 

To je to spojení, ze kterého najednou začne přicházet inspirace. Sem jsem si přišel pro inspiraci na tento článek, na tuhle kapitolu knížky, kterou píšeme společně s Terkou Hanusovou. Sem chodím pro inspiraci, kdykoliv něco chci vytvořit, kdykoliv potřebuji věci vidět ze širšího úhlu, kdykoliv něco píšu a nebo když pracuji s lidma.

Jen být a vnímat. Žádná zbytečná činnost. Žádné zbytečné myšlenky. Žádná zbytečná slova ani nic jiného. Všechno je jen tak, jak to je.Neuchopené a nezkreslené tím, co chceme vidět.Stav, který mnozí nazývají stav pozorovatele nebo vědomého vnímání.
Stav, ve kterém podle současných odborníků na mozek a neurovědu náš mozek začne zapojovat centra a části, které běžně nepoužíváme a které rozšíří naší schopnost vnímat jiným způsobem.

Stav, který uvede naše tělo a mozek do symbiózy se sebou a se svým prostředím. Stav, ve kterém jsme vlastně tak trochu nikdo a vlastně i nikde, co se lineárního času týká.Jsme jen součástí a přitom neztrácíme nic ze sebe, ale paradoxně rozšiřujeme svůj současný potenciál. Jsme více součástí než jednotlivcem. Jsme v malé, tiché blaženosti a extázi sami sebe. Pocit štěstí bez jediné příčiny. Nic a všechno v jednom jediném bodě.Místo, které nám umožňuje tvořit širším způsobem.

Když mi bylo asi 19 let, tak jsem četl článek o tom, jak tvoří západní a jak tvoří východní typ umělce. Popisovali to tak, že když dáte oběma zadání na to, aby vytvořili obraz nebo sochu, nebo cokoliv jiného v omezené době 6 měsíců, probíhá to asi takto:

Západní typ umělce několik dní přemýšlí nad zadáním a pak zhruba 5 a půl měsíce tvoří, dokud není dílo hotové. Východní typ umělce zhruba 5 a půl měsíce nechá na sebe zadání působit a za několik dní ho vytvoří. Nikdo nemluví o tom co je lepší a co je horší. Kam by nás mohla naše mysl možná, když jí to dovolíme směřovat :). Je to jen ukázka různých forem toho, jak tvoříme svůj svět, své projekty, svá menší i větší díla. Mě je bližší ten východní přístup. Rád se nořím do toho Pole a nechám na sebe zapůsobit zážitek toho propojení s tím, kdo na nějakých úrovních jsme a můžeme být. A z inspirace, která přichází z tohoto prostoru a stavu existování pak tvořím věci, které mi připadají, že se tak nějak odvíjejí sami v přirozeném proudu, kterého jsem součástí já i kdokoliv z vás.

Někde se říká: „Nezáleží vždy na tom, co přesně děláme, záleží ale na tom, kdo jsme u toho, když to děláme.“Když se naučíme nořit do tohoto stavu a prostoru zcela přirozeně, pak všechno čeho se dotkneme je tím hluboce ovlivněno. A to je něco co naprosto mění kvalitu všeho, čeho se dotýkáme a co žijeme.A toto vše je pro mě přesně: „Být ve Vědomí“.

Vědomí je pro mě jako jemné vlákno uvnitř každé tkaniny. Prolínající se úplně všude a vším. Nevšimneme si toho, pokud na to nezaměříme pozornost, ale je to něco co je možná základem všeho na úrovni hmoty i mimo ní. 
Jsme to i my, a naše schopnost se do toho ponořit vědomě způsobí, že existujeme v propojení se vším, co kdy existovalo a bude existovat. 

Na praktické rovině každodenního života, to spojení dělá náš život více jednoduchý, harmonický, koherentní, naplněný různým druhem a odstínem radosti ze všeho, co žijeme, tvoříme a potkáváme. A velmi jasně pak rozeznáme stav, kdy tam jsme a kdy jsme sena kratší nebo delší chvíli odpojili.