Cestou inspirace

Když se procházíme krajinou našich snů, mohou vzniknout krásné věci. Jsou prodchnuty kouzlem, zázrakem a jsou nadčasové. 

Jak tvoříte? Recyklujete to, co už znáte, nebo otevíráte dveře novým, čerstvým nápadům a neotřelým pohledům na věc?

Já si ráda v klidu sednu a píšu, nebo vnímám, co ke mně přichází z inspirace. Už jste to někdy zažili? Ten stav, kdy vůbec nepřemýšlíte a rovnou to k vám samo přichází, zcela bez úsilí?

Všechno, co jsem kdy vytvořila, jsem našla ve své vnitřní zahradě. Pošeptal mi to do ucha motýl, nebo jsem to zahlédla v kapce rosy. Bylo to neuvěřitelně krásné a já jsem to chtěla ukázat i vám. Rozdělit se o ten pocit, kdy uprostřed obyčejného všedního dne se můžeme klidně ocitnout uprostřed kouzla. 

Tvorba je proces, kterému je potřeba se odevzdat. Vytvořit pro ni v sobě alespoň kousek posvátného prostoru. Takové hezké místečko, kam může spadnout semínko zázraku a v klidu tam klíčit a růst v měkké, chladivé trávě, pod barevnou duhou a obklopeno letní vůní květin, nebo zmrzliny. Máte v sobě taky takové místo? Louku, kam se slétají barevní motýli, přijde se tam pást i jednorožec a můžete tam najít pohádkové poklady?

Lidé, kteří v sobě tohle místo mají, působí jinak, trochu magicky. Někdo si tohle místo pečlivě střeží a nikomu ho neukazuje, má ho jenom pro sebe. Z někoho jeho vnitřní pohádka vyzařuje a inspiruje krásné příběhy i v druhých lidech. 

Já si vždycky zavřu oči a hned tam jsem. Cítím se lehce a nadšeně, povzneseně. Vnímám, jak tahle moje vnitřní říše vyplňuje celé mé tělo zevnitř. Tečou tam vodopády, létají ptáci, rozkvétají květiny. Občas se mi rozvine rudá růže v břiše, nebo z mého srdce svítí slunce. Jindy se mi očí dívají hvězdy a v hlavě mám klidné moře, do kterého zapadá měsíc. Je mi takhle dobře a když jdu po ulici, říkám si v duchu, kdo asi tenhle čilý život uvnitř mě vidí…?

Často potkám lidi, kteří to nějak vnímají, většinou taky mají své vnitřní světy. Pak se dá jen tak být, klidně úplně beze slov a brouzdat se duhovou trávou. Mysl v tu chvíli neříká nic, protože v ní třeba zrovna šumí příliv, nebo zpívají ptáci. 

Mít v sobě ukryté místo, kde je všechno možné, dává našemu životu magický nádech. Jděte a najděte to místo. Vzpomeňte si, že jste si ho sem přinesli a že tam pro vás stále je, abyste se do něj mohli vrátit. Máte ho odjakživa v sobě.

A možná, že až se tam vypravíte, najdete tam odpovědi i na otázky, které jste ještě ani nevyřkli.

S člověkem, který má nádhernou vnitřní krajinu a neskrývá ji, je radost trávit čas. Je to vyživující a obohacující. 

A tak, když vás někdo pozve do své kouzelné zahrady, nikdy to neodmítejte. Protože tyhle okamžiky jsou vzácné a dost možná si je budete pamatovat celý život.