Strachy a komfortní zóny

Další kapitola z knihy Na hranici času, vznikající ve spolupráci s Vladimírem Ekartem. Přečtěte si, co jsme napsali o strachu:

TEREZA

Co bys udělal, kdyby ses nebál?

Odpovězte si na tuto otázku upřímně, protože v sobě velmi pravděpodobně skrývá klíč k vyřešení  většiny vašich problémů. Ukazuje správný směr ke spokojenému a naplněnému životu, i když se vám do toho teď asi vůbec nechce, nebo si neumíte představit, jak na to. Jinak byste to přece už dávno udělali….

Strach nás (často celoživotně) udržuje v pasivitě, v nespokojenosti, v chudobě a nemoci. Z původního život zachraňujícího mechanismu, úzce spojeného s pudy sebezáchovy se v dnešní době stal neopodstatněný psychologický strach, který už život nechrání, ale omezuje. Odděluje nás totiž od svobody, spokojenosti a radosti.  Přitom nejčastěji pramení pouze z nedostatku znalostí, případně z obavy z něčeho neznámého/nového. Ve skutečnosti neexistuje nic, čeho bychom se měli bát, musíme to pouze POZNAT. Stejně jako když posvítíme do tmy – naše obavy se často ihned rozplynou a my zjistíme, že byly neopodstatněné.

Proto zkusme překonat svůj strach a najít způsob, jak bychom mohli to, po čem toužíme zrealizovat, namísto neustálého omílání všech těch důvodů, proč to nejde. Ten malý bezpečný prostor, ve kterém všechno důvěrně známe a je nám tam dobře, se jmenuje komfortní zóna. Moc dobře vím, jak je to tam fajn a jak je to nepříjemné, pokud nás odtamtud někdo/něco táhne ven… Všechno v nás se vzpírá a my se tomu bráníme zuby nehty. Máme spoustu pádných důvodů, vysvětlujeme a argumentujeme. Přesvědčujeme především sami sebe, jenže…

Hluboko uvnitř dobře víme, že všechno to, po čem toužíme, se nachází až za hranicí naší komfortní zóny. Přáli bychom si dobrodružství, nespoutanost a nové podněty, i když to většinou nepřiznáme nebo tvrdíme pravý opak. Chceme zážitky a víme přesně i jaké, jenže pro to nic neděláme.  Nečinně setrváváme v navyklé pasivitě a obvykle z toho časem máme depresi – a tím samozřejmě i další pádný důvod moc se nevyrušovat ze svého zajetého stereotypu, ve kterém pomalu chátráme a rozpadáme se. Jak by taky ne. Příroda vše, co se nevyvíjí, považuje za mrtvé a dříve či později to tedy logicky začne podléhat zkáze.

Stres = strach. Jestliže nechceme začít umírat zaživa, vyplatí se naučit vystupovat z komfortní zóny, rozšiřovat si obzory, vítat změny, umět snášet s tím spojené přechodné nepohodlí a naučit se flexibilně měnit své zvyky. Vědci prokázali, že mozek se učí jedině v momentě, kdy zažíváme něco nového. Život je od toho, aby se žil, nikoliv jen přežíval. Možná budete překvapeni, co všechno na vás za hranicí toho, co už důvěrně znáte, čeká. Udělejme si z neznáma spojence, protože jen díky němu můžeme tvořit. Tam, kde už všechno známe, nás nic nového nečeká…

Paolo Coelho říká: „Pokud chceš člověka ovládnout, vyvolej v něm strach.“ Zastrašování je velmi důmyslná manipulativní technika a účinný způsob, jak získat moc. Ale jak říkám i našim dětem, musí na to být vždycky dva. Jestliže si připadáme jako oběť, dříve či později se určitě najde někdo, kdo toho zneužije. Proto je dobré vědět, že čím méně prostoru pro strach a obavy vytvoříme, tím méně jich budeme v životě mít a tím méně budeme i potkávat lidí, kteří je šíří. Svobodného, spokojeného a soběstačného člověka není možné manipulovat ani zastrašovat, protože si je vědom toho, že tyto vzorce chování nedávají smysl, neřídí se jimi a nestará se o to, co si o něm myslí druzí.

Začít musíme každý u sebe, protože: Strach je velmi úzce spojen s naším egem. Štěstí je stav neegoistický. Čím silnější je naše ego, tím více a intenzivněji se trápíme, obáváme se svého konce, všech neznámých situací, máme strach, že uděláme chybu nebo že se budeme mýlit a záleží nám na tom, co si myslí nebo říkají druzí, protože se děsíme toho, že bychom je zklamali. Máme rádi jistoty, pevné plány a neměnný řád, chceme mít všechno a všechny pod kontrolou a beze změn, ale často jsme tím už pak zcela svázaní. Ve skutečnosti je život nespoutaný. A chceme-li ho mít pod kontrolou, musíme ho omezit na minimum.

V každém okamžiku našeho života máme možnost volby. Můžeme si zvolit svobodu, radost, volnost, nespoutanost, otevřenost, prožitek a změnu, nebo obavy, nespokojenost, svázanost, omezenost, nedůvěru, uzavřenost a stagnaci. Všechno záleží na tom, zda činíme svá rozhodnutí z pozice strachu, nebo z pozice lásky. Zamysleme se upřímně a hluboce nad tím, jaká je skutečná motivace našich každodenních rozhodnutí, protože přímo ovlivňují kvalitu našeho života a učíme to svým příkladem i naše děti. Je velký rozdíl v tom, zda na pozadí všeho, co děláme a říkáme, je strach, nebo láska.

Uvědomme si a učme i naše děti, že není důvod se ničeho a nikoho bát a že to, čeho se obáváme, je velmi pravděpodobně cenná příležitost posvítit si na to, co je dosud zahaleno tmou. Je to výzva – něco se o sobě dozvědět a své dnešní obavy transformovat v palivo pro náš zítřejší růst.

Vesmír je hojnost. Všechno, po čem toužíme, existuje.  Tak proč si to nevezmeme?

Takže, ptám se ještě jednou: Co bys udělal, kdyby ses nebál… ?

Pravda bydlí v srdci. A zbytek je na vás :):

VLÁĎA

Strach a naše komfortzóny

Každý to na nějaké úrovni řešíme. Každý s tím máme své zkušenosti a své způsoby, jak se strachem pracujeme. Nachází se na mnoha různých úrovních a někdy si ani neuvědomujeme, kde všude nás ovliňuje.

Strach má pro mě několik rozměrů.

Je strach, který má své dobré opodstatnění a chrání nás z hlediska vývoje od věcí, které by pro nás mohly být opravdu nebezpečné.

Tím, jak se ale lidský druh vyvíjí, hodně strachů získalo úplně jinou podobu.

Často máme strach z věcí, které reálně nemají opodstatnění. Z věcí, které jsme někde označili za nebezpečné nebo za reálné. Nicméně, když se na to podíváme do větší hloubky, pak zjistíme, že jde jen o konstrukt naší mysli.  

Já osobně strach používám jako hru, abych zjistil, kde mám své limity a hledal, kde se můžu posunout dál. Jinými slovy, díky strachu jsem schopen rozpoznat, kde můžu jít dál za svoje vlastní hranice.

Nemyslím tím adrenalinovou zábavu nebo zbytečné riskování.

Myslím tím, že se snažím vnímat v každé situaci, jak se cítím a jestli je tam nějaké omezení, kde se zastavím nebo zpomalím. Kde věci odkládám nebo kde je pro mě těžší jít a nastavit řešení.

Baví mě identifikovat místo, kde jsem rozpoznal, že někde na pozadí běžné činnosti se nacházel slabý stín, který skoro nebyl vidět, ale který mi neumožňoval vidět situaci jasně.

Strach ať je reálný nebo nereálný omezuje náš vlastní potenciál.

Zúžíme naše vlastní vnímání na okruh nejbližších okolností a neumožníme si vidět celou situaci ve své šířce. A tady je prostor pro růst. Tady se můžeme zastavit, strach identifikovat a transformovat ho v něco většího. Transformovat ho v něco, z čeho vyrosteme dál.

Často za našimi největšími strachy, stojí naše největší příležitosti.

Před několika lety moje dcera projevila zájem, že by chodila na lezení. Zjistili jsme, že dělají kurzy lezení pro děti a rodiče. Tak jsem se přihlásil s ní i když nemám rád výšky.

Myslel jsem si, že budu chodit tak maximálně půl roku a pak toho nechám, protože to bude vyžadovat náročnější terén.

Dnes lezu přes 6 let a je to sport, který opravdu miluju.

Nakonec jsem zjistil, že hodně lidí, co leze skvěle, mělo na začátku strach z výšek.

Lezení je pro mě něco velmi komplexního. Je to obrovská práce s tělem a mistrovství toho, jak tělo produktivně využívat. Dalo mi příležitost o sobě hodně pochopit.

Stále mám stach. Samozřejmě menší a na určitých místech. To co mě opravdu zajímá je najít na stěně to místo, kde přijde strach. Tam se zastavím a místo abych z toho co nejdříve utekl, tak se zastavím a uvědomím si ten pocit, jak prostupuje moje tělo a paralyzuje částečně moje myšlení.

Pak začnu vnímat své tělo, svůj dech, svoje okolí. Záměrně se podívám, jak vysoko opravdu stojím a na čem. Vnímám sám sebe tak, dokud strach neodejde. A to je pro mě skvělé cvičení v praxi.

Odstranit svůj strach na workshopu s lidmi je fajn, ale tato práce se strachem v přímém přenosu, když se to právě děje je to, co cítím jako opravdu účinné.

Se strachem je to tak, že když odstraníme jeden, odejde s ním celá řada dalších, o kterých ani často nevíme. Je to řetězová reakce.

Je ještě jedna forma strachu, o které bych se rád zmínil: Tím je Komfortzóna.

Komfortzóna je místo, kde setrváváme někdy příliš dlouho a i když je to pro nás již něco, co není příjemné, kde se necítíme dobře, přesto se do toho místa často vracíme nebo se nepohneme včas dál.

Jak často říkám lidem na mých workshopech: „Je to takový to smrádek, ale teploučko. Je tam vlhko, tmavo, nevlídno, ale je to pro nás známé“.

Často se v životě rozhodneme jít za novým snem nebo za novou životní příležitostí.
Uděláme několik kroků dopředu, jsme nadšení a pak se začneme cítit jinak. Někdy odejdou lidé z našeho života, někdy změníme práci, někdy uděláme více změn najednou. A pak tam stojíme a cítíme se jinak. Někdy se otočíme a uděláme krok zpátky. Do toho místa, které nám sice nebylo už příjemné, ale byli jsme na něj zvyklí.

A najednou se cítíme dobře. A říkáme: „Ano, to je ono. Takhle se zase cítím jako já. To je správné“.

Jenže ve skutečnosti se cítíme jen známě. Naše tělo zažívá stejnou chemii a my máme pocit známého a tím i bezpečného. A tím svůj život na kratší nebo delší chvíli zúžíme.

Když se rozhodneme v životě udělat změnu, často začneme z nového prostředí mít i nové pocity. Někdy přijde i prázdno. Já jsem se naučil se v té chvíli zastavit a vnímat.
Je to pro mě znamení, že přichází něco nového. A já chci vnímat, co nového se objevuje v mé realitě. Jaké má znaky nově přicházející realita. Jak vypadají změny, které přichází, abych na nich mohl lépe pracovat. Snažím se tomu nestát v cestě.

Když chceme vytvořit novou realitu, vždy budeme mít i nové pocity.

Komfortzóna je forma strachu, kterou se můžeme naučit vnímat a která nám může ukázat, že se do našeho života, blíží něco nového. Můžeme ten strach transformovat v radost a očekávání něčeho nového. Nové životní kroky a dobrodružství.

Všechno, je jen otázka našeho vnímání. Vědomí, které do svého života vložíme.
Způsobu, kterým se naučíme přetvořit svůj život v něco většího a zajímavějšího a jak se otevřeme růstu, který je v přírodě tak přirozený.